Život s upírem -upíři

     Život s upírem

Zapomeňte na to, co víte - upíři existují! Já o tom přeci musím něco vědět! Alex odešel před hodinou, ale já se ještě teď chvěji. Stále cítím jeho ruce po celém těle, jeho dech za uchem, jeho rty na mém krku a ten zvláštní pocit krásné bolesti když skousl. Bylo to stejné jako už tolikrát před tím, ale přesto tak jiné - tak omamné a silné. Chtěla jsem to! Chtěla jsem ochutnat jeho krev! Stále vidím ten zvláštní výraz v jeho očích - ty rozpaky a smutek. Chtěl to také, ale nechtěl mě zničit. Nechtěl, abych byla jako on - ztracená v temnotě. Ale já to tolik chtěla! Miluji ho a udělám pro něj cokoliv! Řekla jsem mu to už tolikrát, ale vždy jen zavrtěl hlavou a raději odešel. Dnes zůstal o něco déle. Dlouze se na mě díval, jak ležím vyčerpaně v posteli. Vzala jsem ho za ruku. Políbil mě a poprvé řekl to, na co jsem tak dlouho čekala, řekl ta krásná slova - MILUJI TĚ. S větší naléhavostí než jindy jsem mu řekla, jak moc chci být s ním - NAVŽDY! Opět sklonil hlavu a chtěl odejít, ale tentokrát NE! Byla jsem rozhodnutá! Chytla jsem ho za ruku a políbila. Nebránil se a dokonce mě líbal něžněji než kdy dřív - jako by to mělo být naposledy. Bylo to teď nebo nikdy! Skousla jsem - z jeho rtu ukáplo několik rudých krůpějí jeho drahocenné krve. V tu chvíli mi připadala jako nejsladší nektar na světě. Cítila jsem, jak do mě proudí jeho síla, energie a nový život. Odstrčil mě a v jeho očích se mísila zloba a lítost. Zeptal se, proč jsem to udělala. Proč?! Kvůli jeho "miluji tě" a mému "navždy". Toho jsem se ale nikdy neměla dočkat. Ležím tu a stává se ze mě to, co jsem tak milovala, a co teď tolik nenávidím. Alex odešel a už ho nikdy nemám vidět. Bude upálen ranním sluncem jako trest za porušení zákona - podle něj mě měl zabít nebo ze mě udělat upíra. Pravda, on ho ze mě nakonec (i když nechtěně) udělal, ale prý raději zemře, než aby žil s pocitem viny, že to dopustil. Mám být tedy navždy bez něj? NE! Jediné "navždy" je s ním a to kdekoliv - třeba i v pekle! Je skoro ráno a pod těžkými závěsy prosvítá slabé světlo. Pomalu vstanu a jdu ke dveřím do zahrady. Najednou mnou projede ostrá bolest tak silná, že padnu na kolena. Má láska umírá! Roztáhnu závěsy a slunce mě začne spalovat svým žárem. Z toho světla se na mě usmívá Alexova tvář. Umíráme každý sám a přesto spolu.