Díky Luisy

                                                                       Díky Luisi

Asi bych měla začít něčím jako, narodila jsem se, … vyrůstala jsem…atd., ale to by bylo k ničemu, protože se to tohohle příběhu netýká. Všechno začalo o jedněch prázdninách: pohádala jsem se s rodiči, poté i kamarádkou… prostě dokonalá prázdninová idylka. Nebavily mě už výčitky rodičů, jaká jsem špatně vychovaná dcera. Neměla jsem na ně náladu, stejně mě nechápali a vlastně ani nikdy chápat nechtěli. Důležité pro ně bylo spíš to, co řeknou lidé v lepší společnosti na fakt, že se jejich dcera nechtěla stát "společenským šaškem" jako oni. Musela jsem pryč, projít se, srovnat si myšlenky a hlavně se uklidnit. Byl krásný večer, úplněk a ve vzduchu byla taková zvláštní vůně, vůně tajemna. Tajemno byl možná jen můj pocit a nebo to bylo atmosférou na hřbitově, na který jsem nevědomky došla, i když ten hřbitov bylo stejně nejlépe zvolené místo, byl tu klid a nebýt toho, že jsem došla právě sem, nikdy bych tenhle příběh nenapsala. Přemýšlela jsem o všem možném i nemožném, co jsem kdy v životě udělala. V tom jsem ho uviděla, seděl na jednom velice starém hrobě, ze kterého se ani nedalo přečíst jméno. Věděla jsem to, protože právě u tohoto hrobu jsem se často zastavovala, tedy slovo často by nebylo to pravé, spíše pokaždé. To, co jsem v tu chvíli cítila nebyl strach, ale takový zvláštní pocit a respekt. Měla jsem tušení, že by ten neznámý muž mohl být pro mě nějakým způsobem zajímavý nebo snad dokonce důležitý. Vstal a přišel blíž. Od té doby mě přitahoval jako magnet, jeho výrazně zelené oči přímo svítily v jeho bledé tváři. Přiblížil se ještě víc a příjemným, podmanivým hlasem se zeptal na můj strach. Zřejmě mu moje záporná odpověď připadala směšná. Usmál se a já viděla něco, co by mě ani ve snu nenapadlo - prodloužené upíří špičáky. Všiml si mého údivu, ale neřekl jediné slovo, jen přikývl. Věděla jsem, že ho chci poznat za každou cenu… On na tom byl zřejmě podobně. Povídali jsme si celou noc až do prvních slunečních paprsků, pak se ztratil. Musela jsem domů, i když jsem věděla, co mě čekalo. Samozřejmě, že rodiče nebyli nadšeni mým pozdním návratem. Ale já neměla chuť jim cokoliv vysvětlovat, ani rozběsnění rodiče mi nemohli zkazit náladu. Byla jsem šťastná, že jsem ho potkala …Vlastně jsem neznala ani jeho jméno a to jsme si povídali celou noc, o všem a zároveň o ničem. Těšila jsem se na setmění a jakmile slunce zapadlo, rozeběhla jsem se směrem ke hřbitovu. On tam již byl, na tom samém místě jako minule. Mluvili jsme o mně i o něm celou noc, noc následující a ještě mnoho dalších nocí. Jmenoval se Luis a pocházel odněkud z jižní Francie. Na první pohled vypadal jako obyčejný muž, kterých jsou na světě spousty, ale on nebyl obyčejný, byl až příliš neobyčejný, byl to upír. Časem mi o sobě řekl víc; kdysi měl svůj dům, svůj život, který pro něj po smrti jeho ženy ale ztratil smysl. Vyzýval smrt, aby si ho vzala. Tato výzva patřila i děvce po jeho boku, pasákovi, který ji vedl… Výzva patřila každému, byl tu však upír, který ji přijal. Jeho stvořitel - Lucius. Byl to krvelačný tvor, zabíjel hned několikrát během noci a to nejen z hladu nebo touhy po krvi, ale jen tak pro své potěšení. Luis byl jiný, měl lidskou duši a srdce. Nechtěl vraždit, tak se musel živit zvířecí krví. Prý se z ní dalo žít, tedy spíš přežívat. Jeho život mi připadal neobyčejně vzrušující, jemu však byl prokletím. Trávili jsme spolu veškeré noci a já mohla každou noc poznat další stránku z Luisova života. Zamilovala jsem se… nejen pro jeho krásu a uhrančivý pohled, ale milovala jsem jeho slova, gesta, úsměv… Milovala jsem Luise, upíra. Snad to cítil stejně a za tu dobu jsme se sblížili. Možná až příliš. Nastal konec prázdnin a já musela odjet. Rvalo mi to srdce z těla, nechtěla jsem od Luise pryč. I přes to, že naše rozloučení bylo tak krásné (i když příliš krátké), doufala jsem, že se neloučíme navždy… Prožívali jsme ve chvíli rozloučení naši lásku a neskutečnou vášeň na maximum, i když nás dělilo přes dvě stě let. Nadešel odjezd a já byla jako ve snu nebo spíš v noční můře, nemohla jsem chodit, jíst, pít, ani spát, prostě bez Luise byl můj život prázdný. Neustále jsem myslela na chvíle strávené s ním. Snila jsem a doufala, že se setkáme, ale netušila jsem, že mi osud připraví setkání jiné a mnohem dříve než jsem čekala… Nemohla jsem dál, myšlenky a vzpomínky na Luise mě ničily čím dál víc. Ale pak přišla chvíle, kdy jsme se měli znovu setkat. Šla jsem nočním městem, aniž bych věděla, kam vlastně jdu a proč. Došla jsem na zdánlivě opuštěný starý hřbitov. Uviděla jsem na zemi ležet postavu, byla to dívka, znala jsem ji, chodili jsme spolu do školy. Měla na krku otisky upířích zubů… Cítila jsem vinu za její smrt a za okamžik jsem se dozvěděla proč. Mé přemýšlení přerušil hlas mně tak známý, Luisův hlas. Vyšel ze tmy s takovým zvláštním výrazem v očích, ale pořád to byl on. Milovala jsem ho k zbláznění a v duchu jsem mu odpustila smrt té dívky. Jemu bych odpustila téměř vše, hlavně když byl se mnou. Padli jsme si do náručí jako bychom se neviděli stovky let. V jeho objetí mi bylo krásně a i přes chlad jeho dlaní mi bylo tak teplo. Chtěla jsem zastavit čas, zůstat tak na věky, ale mé snění musel zastavit Luis, ne přímo dobrovolně, ale cítil, že se blížil východ slunce. Nezapomenutelné chvíle s Luisem mi dávaly pocit, že jsem nebyla na tomto světě zbytečná, že mě někdo potřeboval. Bylo to krásné až do chvíle než jsem našla další dívku - mou nejlepší kamarádku. Zapomněla jsem na veškerou lásku, kterou jsem k Luisovi cítila. Třásla jsem se, ale byla jsem dost silná na to, abych mu nastavila svůj krk. Snad ze vzteku jsem chtěla, aby toho využil. Vždyť jsem to byla já, kdo přivedl jejího vraha, zemřela mojí vinou. Luis mě chtěl přesvědčit, že se mu vlastně vnutila a on nemohl odolat vůni čerstvé krve. Můj Luis… Nikdy jsem si nepřipouštěla nebo spíš nechtěla připustit, že je upír a jako jiní i on toužil po krvi. Ale ne po té mojí. Proklela jsem ho, nás oba. Luis zmizel ve tmě a to byl zdánlivý konec. Konec něčeho, co nikdy snad ani nemělo začít. Nenáviděla jsem ho, ale na druhou stranu jsem ho podvědomě obhajovala. Neměla jsem jí o něm vyprávět, nakonec si za to mohla sama, chtěla zjistit, co je Luis vlastně zač, chtěla mi ho vzít. Ale bylo pozdě, propadala jsem zoufalství, chtěla jsem zemřít a všechno to skončit. Nikdo ale moji touhu po smrti neviděl, vyzývala jsem i samotného ďábla, ale ani on mou výzvu nepřijal… až se jednou objevil další upír, můj budoucí stvořitel - Lucius. Elegance a noblesa jemu vlastní byla více než nápadná. Než jsem stačila cokoliv říct nebo udělat, zakousl se do mé tepny. Nechal mě na pokraji života a smrti, dal mi možnost volby a pro mě nebylo těžké se rozhodnout. Opustila jsem všechno, svůj život i rodinu. Láska k Luisovi byla silnější než ke komukoli jinému. Lucius mi tedy dal druhý život, nechal mě napít ze své krve a najednou projela mým tělem ukrutná bolest. Bolest, kterou jsem neznala. Lucius se jen smál a ujistil mě, že tím jsme si museli projít všichni. Umíralo mi tělo, aby se připravilo na novou upíří duši. Stala jsem se nemrtvou. Poprvé jsem se rozhlédla svýma upíříma očima. Viděla jsem neskutečnou krásu noci. Jen jedno chybělo k dokonalosti - cítila jsem bolest, to ten řetízek s křížkem na mém krku, ale s ním si Lucius hravě poradil. Od té doby mě přece kříže, stříbro a podobné věci zabíjely. Lucius byl výborný učitel; naučil mě jak, kde a kdy zabíjet a pořídil mi také vlastní rakev. Po mém prvním probuzení jsem cítila hlad jako nikdy předtím. Hlad po krvi, kterou jsem si dokonce obstarala sama. Ten zvláštní pocit sytosti a spokojenosti prostupoval celým mým tělem. Dělala jsem Luciovi jenom radost, stalo se ze mě něco jemu velmi podobné. Uvědomila jsem si, že jsem jednou z nich. Ale bylo na čase odpoutat se od mého stvořitele a jít vlastní cestou, najít Luise. Uplynulo mnoho času, než jsem našla jedinou stopu po mé ztracené lásce, která vedla do Rumunska. Nezměnil se, zato já ano, ale jen kvůli němu. Naše shledání bylo poněkud rozpačité, zvláště když zjistil, co se ze mě stalo. Dával za moji proměnu vinu Luciovi, ale časem snad pochopil, proč jsem to udělala. Luis a později i já jsme se zařadili mezi neškodné upíry, živící se zvířecí krví. Stále jsem Luise milovala a on mě. Nikdy to nemělo skončit. Avšak naše lidumilnost se nelíbila "radě starších", přemlouvali Luise, aby se začal živit opět krví lidskou, ať společně s Luciem a ostatními vyhladí lidstvo. Pro mě by to rozhodně těžké nebylo, ale Luis byl jiný, nechtěl zabíjet. Luis mě naučil ovládat samu sebe, aby se ze mě nestala krvelačná bestie. Vzbouřil se radě, za což byl trest nejvyšší - upálení! Nejhorší a nejbolestivější způsob, jak zabít upíra. Tento způsob byl ojedinělý, protože upír nesmí zabít upíra. Chtěli však předejít vzpouře… zabili mi ho. Bolest z jeho ztráty byla tou největší, která mě v životě potkala, ale věděla jsem, že se radši nechal zabít, než aby přišel o své srdce. Umírala jsem žalem… Dnes i já čekám na svou smrt - vyvolala jsem vzpouru proti radě. Dlužila jsem to Luisovi, dlužila jsem to naší lásce, která nás zničila. Upálí mě, ale smrti se nebojím, bude to vysvobození z veškeré té bolesti a snad se s Luisem setkám ve svém příštím životě. Mou smrtí skončí i sen, který byl sice místy krutý, ale přesto všechno krásný a to jen díky Luisovi, proto: "

Díky Luisi! V. "