Anděl Temnot

       Anděl Temnot

Kdo nikdy nezažil něco podobného co já, nikdy nepochopí…Na začátku mi připadalo, že být upírkou je vlastně dar nebo dokonce zázrak. Byla to obrovská změna oproti obyčejnému životu mezi smrtelníky…Nevěřili byste, jak může být nádherná noc, kdy se poprvé rozhlížíte svýma upíříma očima. Je to nepopsatelný pocit, vidíte to, co nikdy před tím…I měsíc a hvězdy vám připadají tak jiné a musíte se na ně dívat, jako by to bylo naposled, co je vidíte. Všechno je jinak než se může zdát a my nikdy ani nepoznáme, co jsme měli, dokud to neztratíme. Tohle nejsou jen slova, která jsem si přečetla v knihách pochybných autorů, ale tohle mě naučil život sám. Ale je pravda, že na začátku je všechno tak úžasné a nové. Cítíte se jako znovuzrození a to také jste. Někteří z nás zřejmě ani své stvoření nebrali tak pozitivně jako já, nechtěli se stát upíry, ale já jsem si to moc přála a byla jsem schopná obětovat tomu vše. Neměla jsem nic, domov, rodinu, přátele, život pro mě ztratil smysl a já už netoužila po ničem jiném než po smrti. Můj stvořitel mi ale dal možnost volby a náš život vylíčil tak zajímavě, že jsem nebyla schopna odmítnout. Vše časem přejde do stereotypu ať už chceme nebo ne, i můj život mi po pár stech letech připadal stále stejný. Samozřejmě, že jsem se snažila najít si nějaké zpestření, z počátku to snad i fungovalo, ale ne na dlouho. Zašla jsem tak daleko, že jsem dokonce střídala i původ a rasu svých obětí, aby mi to nepřipadalo nudné. Zní to zřejmě trochu morbidně, ale upír je upírem a nemůže ovlivnit to, co je, takže je v podstatě nucen živit se krví. Aby toho poučování nebylo málo, chtěla bych ještě uvést pár věcí na pravou míru; Kdo řekl, že se upír dá zabít bodnutím dřevěného kolíku do srdce se nejspíš moc díval na televizi, ale o upírech neměl ani páru. Nefunguje to. Upíra že zaženete Biblí, česnekem, svěcenou vodou, stříbrem nebo krucifixem? Ale to snad nemyslíte vážně… já sama nosím na krku stříbrný kříž a nedělá mi to sebemenší problémy. Upíři jsou také často spojováni s černou magií či čarodějnictvím , což je blbost. V dobách minulých se upírství nazývalo "magia posthuma" čili magie mrtvých. Upíři nemají s černou ani jinou magií a podobnými věcmi nic společného.Upír neškodí, někdy je tomu naopak, můj stvořitel mi říkal, že jsme Boží stvoření a Bůh věděl, proč má zrovna nás obdařit takovou silou, kterou máme. Nemyslíte, že obyčejní živí mohou být mnohem horší než jedno kousnutí do krku? Pravda, je v tom trocha ironie, ale řekla bych, že právem. Lidé jsou tak arogantní až to bolí. A že jsem zažila hodně generací lidí, stejně jsou ve své podstatě všichni stejní. Ještě jsem zapomněla na jeden detail: stále si myslíte, že je upír příšera, vycházející pouze v noci a že ho na první pohled poznáte? Chyba, milí smrtelníci, i my žijeme moderně a naše prostředky se nezastavily ve středověku, jak se domníváte. Přiznejte si, že nemáte strach z upírů samotných, ale ze všeho neznámého… V dnešní době pokroků se již nemusíme ve dne schovávat v kryptách či neútulných hrobech, ale pokud si seženeme krém s ochranným faktorem 158,2, jsme schopni vydržet i celý den na slunci. Ale bohužel tomu tak nebylo v minulosti a já vám později vylíčím příběh, který jsem nikdy vyprávět nechtěla… A musím ještě připomenout, že upír nikdy nepřijde do domu, kam ho nikdo nezval, takže si za všechno můžete sami. Teď již k příběhu: Jen pro informaci to není telenovela ani hollywoodský film, ale případní zájemci o autorská práva, nechť se hlásí u mě. Všechno začalo jak jinak než mým stvořením. Jak jsem již výše uvedla, nechtěla jsem žít a podvědomě jsem si přála, aby se stalo něco, co vše změní. A tak se i stalo… Měla jsem toho nejúžasnějšího stvořitele, jakého jsem si jen mohla přát - Luise. Kdybych to měla říct dnešním jazykem, řekla bych, že byl až neuvěřitelně sexy. Vypadal opravdu jak Boží stvoření, jako anděl temnot. Mohla jsem na něm nechat oči. Byl velice profesionální a měl opravdu kultivované chování, byl to kdysi šlechtic a něco z toho mu zřejmě zůstalo. Učil mě úplně vše od začátku. Upírství jak v teorii, tak i v praxi, což pro mě bylo o hodě zajímavější. Krev jsem začala skutečně milovat. Když vy řeknete, že vidíte rudě, neumíte si představit, jak jsem viděla já. Když jsem cítila čerstvou krev, neovládala jsem se. Ale na druhou stranu jsem se ani ovládat nechtěla. Jednak jsem neměla co ztratit a hlavně čím víc jsem se chovala jako krvelačný netvor, tím víc se mě Luis snažil krotit, což se mi velice líbilo. Luis se stal celým mým světem a já chtěla žít jen pro něj. Tenhle pocit jsem neznala. Připadalo mi, že se pokaždé ztrácím v jeho očích a i když jsem věděla, že mé srdce dávno nebije, měla jsem pocit, že slyším jeho tlukot. Luisův spalující a neodolatelný pohled byl odzbrojující jak nejspolehlivější zbraň. Tak dokonale nádherný a zároveň vrhající strach. To Luis mě učil, že ať se stane cokoliv, život jde dál a my s tím nemůžeme nic udělat. A měl pravdu, každý má svůj osud předem určený. Můžeme sice křivku osudu nasměrovat, ale nakonec se vždycky vrátí zpátky. Má náklonnost k Luisovi sílila čím dál tím víc a já to nemohla ovládat. Stal se pro mě víc než jen stvořitelem, učitelem, přítelem, stal se mi Bohem. Ani nevím proč, ale snad pro mou přehnanou hrdost jsem mu nikdy neřekla, co pro mě znamená. A do této chvíle toho lituji. Je zajímavé, že se většina lidí snaží nepřipouštět si svoje city… A to je ta největší chyba, jaké se každý může dopustit a věřte mi, že vím, co říkám. Vždyť jsem tuto chybu sama udělala. Čas plynul velice rychle a jak se měnily doby, upíři pomalu vymírali. Luis byl již unaven tím neustálým hledáním po novém smyslu našeho života. A já jsem cítila, že už to dlouho nesnese…Všichni upíři, které znal byli mrtví. Zůstali jsme sami. Přestože naše těla nestárla, připadalo mi, že Luisovi umírala duše a já jsem s tím nemohla nic dělat. Luis měl jen jeden velký sen, který ho nakonec zničil. Měl už po krk té věčné temnoty, chtěl naposledy vidět sluneční paprsky, i když moc dobře věděl, že to by znamenalo jeho konec. Naučil mě vše, co sám uměl a věděl, že se o sebe umím postarat sama… Bylo na něm poznat, že se neuvěřitelně trápí a mě trápilo už jen pomyšlení, že je nešťastný. Snažila jsem se ho přimět, abychom začali znovu a znovu se pokusili o nalezení naší populace. Nechtěla jsem ho ztratit, já ho přece nemohla ztratit, vždyť Luis se pro mě stal něčím jako drogou, důležitější než krev, vzduch, než cokoliv jiného. Ale Luisovi zřejmě nebylo souzeno přežít a snad se o přežití ani nechtěl pokoušet. Jednou, když už byly téměř cítit první sluneční paprsky, Luis vyběhl z krypty ven a nechal se spálit, tím nejbolestivějším žárem - tedy sluncem. Viděla jsem ho umírat a cítila jsem za něj tu nejhorší bolest, jaká může existovat. Navzdory té nejkrutější bolesti jsem však viděla ještě něco, Luis se na mě naposledy usmál. Byl to sice úsměv plný bolesti, ale na druhou stranu také obrovské úlevy. Sáhla jsem si na tvář a poprvé za svůj život jsem si sáhla na své vlastní slzy, plakala jsem tak, jako bych ze sebe chtěla vyplavit všechnu tu bolest, která mě zasáhla Luisovou smrtí. Nepomáhalo to… Jsem si jistá, že jestli něco tak přesně vystihne pojem absolutní zoufalství a beznaděj, tak je to právě tahle bolest z jeho ztráty. Nemohla jsem ani pít krev, potřebnou pro svůj vlastní život a možná bych umřela hlady, nebýt vzpomínek na Luise. Vzpomněla jsem si na jeho slova a jeho výraz ve tváři, když mi říkal, že v životě musím pokračovat, ať se stane cokoliv. Nepřestala jsem na Luise myslet ani na jediný den, hodinu, minutu ani vteřinu a to se nikdy nezmění. Nyní, když se našly takové prostředky, kdy i my můžeme být na slunci, z celé své duše lituji, že jsem Luise nezadržela. Každý den, když cítím, že se blíží první sluneční paprsky, stojím na tom místě, kde jsem viděla Luise naposledy a sleduji každý východ slunce tak, jako bych se na něj dívala i Luisovýma očima. Pokaždé znovu a znovu cítím stejnou bolest jako kdysi. A pokaždé podvědomě doufám, že mě slunce spálí na prach a já se dostanu za Luisem a řeknu mu tolik věcí, které jsem mu nestihla říct. Každou noc si přeji, aby mě Luis slyšel, když prosím Boha, aby si mě vzal k sobě. Abych se konečně znovu setkala s Luisem, s mým andělem temnot…